Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stmívání

23. 11. 2008

O Stmívání by vlastně mohl být článek i v rubrice Filmy,protože zrovna teď je v kinech i film natočený podle týhle knížky..no ale knížku jsem četla dřív a film jsem ještě neviděla:). Takže...vim že v týhle rubrice by měly být dobrý knížky co jsem četla ale o Stmívání se to až tak říct nedá. Jistý je že na mě opravdu udělala dojem a četla jsem jí jedním dechem:DD. A taky jsem se opravdu zasmála.. a pokud nesnesete přeslazenost a dokonalý hlavní hrdiny tak tohle číst nezkoušejte!!! Ale pokud jo,tak se možná zasmějete nad příběhem Edwarda-nejdokonalejší bytosti pod Sluncem, a Belly-skoro největší trouba pod Sluncem(neni dobrá ani v tom být trouba..)...teda v knížce je líčená jako normální,skromná,hodná holka,která má občas trochu problémy s rovnováhou a přitahuje přůšvihy. Jo, takže se do sebe zamilují...a hlavní zápletka je v tom,že Edward je upír a zrovna na Bellu má hroznou chuť. Ale on i jeho rodina už nějakou dobu žijí jako"vegetariáni"-pijí jenom krev zvířátek (jako medvědů,pum a tak :D). Takže v jim v lásce brání hlavně to,že pro Ewarda je těžký přiblížit se k Belle bez toho aby měl chuť jí zabít (chápu ho..). Kromě toho,jak už jsem říkala,přitahuje Bella i další problémy..takže Stmívání jsou tři díly(Stmívání se jmenuje jenom první díl,pak je to Nový Měsíc a Zatmění). Ve druhém díle dokonce i Edward udělá chybu (ale jenom protože Bellu miluje...:)) a ve třetím díle je trochu otřesená i jejich neotřesitelná láska. A taky se do toho zamíchají další upíři a taky vlkodlaci.  Vrování: když si přečtete první díl,bude vás zajímat jak to s těma dvouma dopadne!!!! Budete to muset dočíst!!! I když Bella je jouda a Eda protivně dokonalej. Hlavní otázka totiž je jestli Edward nakonec bude souhlasit s tím,že Bellu taky promění v upíra...protože podle ní je to jediná možnost..Edwadr je totiž jako upír nesmrtelný.

Já osobně na film do kina půjdu:DD.....ale zachovejte klid,nezbláznila jsem se...jenom malej úlet..

Tak to jsou oni. Eda,Bella a zbytek Edwardovi upíří rodinky

 Ukázka:

Oslava

      Byla jsem si na devadesát devět celých devět procent jistá, že sním.

      Důvody k tomu, že jem si byla tak jistá, byly zaprvé tyto, stála jsem pod jasnými paprsky slunečního světla – oslnivě jasného slunce, které nikdy nesvítí v mém příšerném rodném městě ve Forks, ve Washingtonu – a za druhé jsem se dívala na moji babičku Marii. Babička zemřela už před šesti lety, takže to byl spolehlivý důkaz ohledně mé teorii snu.

Babička se moc nezměnila; její obličej vypadal zrovna tak, jak jsem si ho pamatovala. Pokožku měla jemnou a vrásčitou, pokrčenou do nesčetných maličkých vrásek, která zlehka přiléhala na kosti pod ní. Jako sušená meruňka, ale s chomáčkem hustých bílých vlasů, který vyčníval jako oblak okolo ní.

Naše ústa – její seschlá vráskami - se roztáhla v ten samý překvapený poloúsměv v tu samou chvíli. Vypadá to, že nečekala, že mě ještě uvidí. Chystala jsem se jí položit otázku; měla jsem jich tak moc – Co dělá tady v mém snu? Co měla za lubem v posledních šesti letech? Je taťka v pořádku, a dokáží najít jeden druhého, a kde všude byli? ale otevřela ústa, když já také, a proto jsem ji nechala začít. Také se zarazila, a potom jsem se obě usmáli v nepatrné rozpačitosti.

Bello?“

Nebyla to babička, kdo vyslovil mé jméno, a proto jsme se obě otočili, abychom spatřili přírůstek z venku k naší nepočetné sešlosti. Nemusela jsem se podívat, abych věděla, kdo to je; byl to ten hlas, který bych poznala kdekoli, poznala a zareagovala na něj, ať už jsem byla bdící nebo spící, vsadím se, že dokonce i jako mrtvá. Hlas kvůli kterému bych prošla ohněm, anebo, méně dramaticky, kvůli kterému jsem se každý den čvachtala přes zimu a nekonečný déšť..

Edward.

Přestože jsem jím pokaždé uchvácena, když ho vidím – při smyslech anebo naopak - a  přestože jsem si byla skoro jistá, že sním, panikařila jsem, protože Edward kráčel přímo k nám přes oslňující sluneční paprsky.

Panikařila jsem protože babička nevěděla, že jsem se zamilovala do upíra – nikdo to nevěděl, tak jsem to předpokládala, a jak pak bych asi vysvětlila,  že třpytivé sluneční paprsky se tříští o jeho pokožku na tisíce duhových střepů, jako kdyby byl stvořen z křišťálů nebo z diamantů?

No takže, babi, ty sis asi všimla, že se můj kluk třpytí. To je prostě jen něco, co se mu stává na slunci. Nedělej si s tím starosti.

Proč to dělá? Přece důvod, proč žije ve Forks, nejdeštivějším místě na světě, je ten, že mohl vycházet ven ve dne, aniž by se tím odhalilo tajemství jeho rodiny. I přesto nyní přicházel ke mně – s tím nejkrásnějším úsměvem na jeho andělském obličeji – jako kdybych tu byla sama.

V té vteřině jsem si přála, abych nebyla jedinou výjimkou v jeho tajemné schopnosti, obvykle jsem se cítila vděčná, že jsem jediná osoba, jejíž myšlenky nemohl slyšet tak jasně, jako kdyby mluvily nahlas. Ale teď jsem si přála, aby mě taky mohl slyšet, aby mohl vyslechnout má varování, které jsem křičela ve své mysli.

Vrhla jsem panický pohled na babičku, a pochopila, že je příliš pozdě. Zrovna se obrátila, a zírala zpátky na mě, její oči stejně vyděšené jako moje.

Edward – se stále usmíval tak krásně, že jsem cítila, že moje srdce explodovalo v mé hrudi položil svou paži kolem mého ramena a otočil se čelem k mojí babičce.

Babiččin výraz mě překvapil. Místo toho, aby vypadala zděšeně, zírala na mě zaraženě, jako kdyby očekávala pokárání. A stála v takové podivné pozici, jednou rukou rozpačitě ovinula kolem někoho, koho jsem nemohla spatřit, někoho neviditelného…

Teprve tehdy, když jsem se lépe podívala, dívala jsem se do velkého obrazu, všimla jsem si velikého pozlaceného rámu, který obklopoval babiččinu postavu. Nechápající, jsem zvedla ruku, která neobjímala Edwarda kolem pasu a natáhla jsem se, abych se jí dotkla. Přesně jakoby zrcadlově ten pohyb napodobila. Ale když se měly naše prsty setkat, nebylo tam nic než studené sklo…

Se závratně rychlým škubnutím se můj sen náhle stal noční můrou.

Nestála tam babička.

To jsem já. Já v zrcadle. Já stará, vrásčitá a schřadlá.

Edward stál vedle mě, ale v odrazu se neukázal, mučivě krásný a navždy sedmnáctiletý.

Přitiskl své ledové, dokonalé rty na mou vyhublou tvář.

„Všechno nejlepší k narozeninám.“ zašeptal.

 

 

Probudila jsem se trhnutím– moje oční víčka vytřeštěná dokořán - a lapala po dechu.Tlumené šedivé světlo, povědomé světlo zamračeného rána, zabralo místo oslnivého slunce v mém snu.

Pouze sen, říkala jsem si. To byl jenom sen. Zhluboka jsem se nadechla, a potom sebou znovu trhla, když můj budík zazvonil. Malý kalendář v rohu displeje hodin mě informoval, že dnes je třináctého září.

Jen sen, ale do jisté míry přinejmenším prorocký. Dneska mám narozeniny. Je mi oficiálně osmnáct. Tohohle dne jsem se po měsíce děsila.

Po celé perfektní léto – nejšťastnějšího léto, které jsem vůbec kdy prožila, nejšťastnější léto, které kdokoli kdekoli vůbec kdy předtím prožil, a nejdeštivější léto v historii Olympijského poloostrova – toto pochmurné datum se schovávalo v záloze, čekalo už od jara.

A nyní, když  udeřilo, bylo to ještě horší než jsem se obávala, že by to mohlo být. Mohla jsem to cítit – to že jsem starší. Každý den jsem stárla, ale tohle bylo jiné, horší - měřitelné. Je mi osmnáct.

A Edwardovi nikdy nebude.

Když jsem si šla vyčistit zuby, málem mě udivilo, že se tvář v zrcadle nezměnila. Zírala jsem na sebe, hledajíc nějaký náznak blížících se vrásek na mé pleti barvy slonové kosti. Jediné vrásky ty byly na mém čele, ačkoli jsem věděla, že kdybych se dokázala uvolnit, zmizely by. Ale nemohla jsem. Moje obočí zůstalo uvízlé v utrápené rýze nad mýma úzkostlivýma hnědýma očima.

Byl to jen sen, znovu jsem si připomněla. Jen sen… ale rovněž moje nejhorší noční můra.

Vynechala jsem snídaní a spěšně vypadla z domu tak rychle, jak jen to bylo možné. Ale nebyla jsem tak úplně schopná, abych se vyhnula tátovi, a tak jsem strávila pár minut předstíráním radosti. Vážně jsem se snažila nadchnout se ohledně dárků, nežádala jsem ho, aby mi něco dal, ale po celou dobu jsem se usmívala, i když jsem se cítila na to, že bych mohla začít brečet.

Snažila jsem se vzpamatovat, zatímco jsem jela do školy. Vidinu babičky – nedokázala jsem o ní myslet jako o sobě -  bylo obtížné vystrnadit z hlavy. Necítila jsem nic kromě beznaděje, dokud jsem nezajela na dobře známém parkoviště před střední školou ve Forks a zahlédla Edwarda opírajícího se bez hnutí o své naleštěné stříbrné Volvo,  skoro jako mramorová socha, hold nějakému zapomenutému pohanskému bohu krásy. Sen k němu nebyl spravedlivý. A on tady čekal na mě, právě takový jako kterýkoli jiný den.

Beznaděj se na chvíli rozplynula; její místo zabrala pochybnost. Dokonce i po polovině roku stráveného s ním, jsem pořád nemohla uvěřit, že jsem si zasloužila takové množství štěstěny.

Jeho sestra Alice mu stála po boku, taktéž čekala na mě. Samozřejmě Edward a Alice nebyli doopravdy příbuzní (ve Forks historka zněla tak, že všichni Cullenovi sourozenci jsou adoptování Dr. Carlislem Cullenem a jeho manželkou Esme, oba očividně příliš mladí na to, aby měli náctileté děti), ale jejich pokožka měla ten samý bledý odstín, jejich oči měly tentýž neobvyklý zlatý nádech, s tím stejným hlubokým stínem jakoby kruhy pod nimi. Její tvář, stejně jako ta jeho, byla rovněž překvapivě půvabná. Pro někoho zasvěceného – někoho jako já – tyto podobnosti prozrazovaly to, co oni jsou.

Alicin tu čekala, její zlatohnědé oči zářivé vzrušením, a ve svých rukou malý stříbrně zabalený čtvereček –  kvůli kterému jsem se zamračila. Říkala jsem Alici, že nechci nic, nic, žádné dárky nebo dokonce pozornost na moje narozeniny.

Zjevně byla moje přání ignorována.

Práskla jsem dveřmi svého 53 Chevy náklaďáčku – sprška smítek rezu se snesla na mokrý asfalt – a já jsem pomalu šla přímo k místu, kde čekali. Alice poskočila dopředu, aby mi přišla naproti, její elfí obličej zářil pod černými vlasy rozježenými do všech směrů.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Bello!“

Psst!“ zasyčela jsem, letmo pohlédla po celém okolí pozemku školy, abych se přesvědčila, že jí nikdo neslyšel. Ta poslední věc, kterou jsem potřebovala, byl nějaký druh oslavy této ponuré události.

Nevšímala si mě. „Chceš si rozbalit svůj dárek teď nebo až později?“ nedočkavě se ptala, zatímco jsme postupovali k místu, kde Edward stále čekal.

„Žádné dárky,“ protestovala jsem zamumláním.

Nakonec vypadala, že zpracovává moji náladu. „OK… takže později. Líbí se ti album, které ti tvoje maminka poslala? A ten foťák od Charlieho?“

Povzdychla jsem si. Samozřejmě věděla, jaké dárky jsem dostala k narozeninám. Edward nebyl jediným členem rodiny s výjimečnými schopnostmi. Alice viděla, co rodiče plánovali, jakmile se pro to sami rozhodli.

„Jo. Jsou skvělé.“

„Myslím si, že to je dobrý nápad. Maturantkou jsi jenom jednou. Možná bys mohla dokumentovat své zážitky.“

„Kolikrát jsi byla maturantkou ty?“

„To je rozdíl.“

Mezitím jsme dorazili k Edwardovi, a on natáhnul svou ruku k mé. Nedočkavě jsem ji přijala, a na moment  zapomněla na svou zasmušilou náladu. Jeho pokožka byla, jako vždycky, jemná, pevná a velmi chladná. Jemným stiskem uchopil mé prsty. Zahleděla jsem se do jeho průzračných topazových očí, a moje srdce nevydrželo tak jemný stisk jeho rukou. Jak uslyšel můj nepravidelný tlukot srdce, znovu se usmál.

Zvedl svou volnou ruku a objížděl jedním studeným konečkem prstů kolem vnějšku mých rtů, když promluvil. „Nemám si dovolit, popřát ti všechno nejlepší k narozeninám, že mám pravdu?“

„Ano. To máš.“ Nikdy jsem nedokázala napodobit jeho dokonalou, formální artikulaci. Bylo to něco, co se mohlo pouze pochytit v minulém století.

„Jen ověřování.“ Prohrábl si rukou své rozcuchané bronzové vlasy.

„Mohla bys změnit názor. Většina lidí vypadá tak, že mají rádi věci jako jsou narozeniny a dárky.“

Alice se zasmála. „Samozřejmě, že si to užiješ. Každý má dnes naplánováno být k tobě milý, Bello. Co horšího by se mohlo stát?“ Myslela to jako řečnickou otázku.

„Stárnu.“ přesto jsem jí odpověděla a můj hlas nebyl tak vyrovnaný, jak jsem si přála, aby byl.

Vedle mě se Edwardův úsměv stiskl do tvrdé linky.

„Osmnáct není tak moc,“ tvrdila Alice. „Nečekají ženy obvykle až dokud jim není dvacet devět, aby se začali trápit kvůli narozeninám?“

„Jsem starší než Edward.“ zamumlala jsem.

On si povzdechl.

„Prakticky vzato,“ řekla, udržovala svůj tón lehký. „Myslím, že jen o jeden bezvýznamný rok.“

A já jsem předpokládala …že kdybych si mohla být jistá budoucností takovou, kterou jsem si přála, jistá že bych mohla strávit věčnost s Edwardem a Alici a ostatními Cullenovými (pokud možno ne jako vrásčitá, drobná stará paní)…pak by mi na roku nebo dvou anebo dalších tak moc nezáleželo. Ale Edward byl rozhodně proti jakékoli budoucnosti, která by mě změnila. Proti jakékoli budoucnosti, která by ze mě udělala někoho jako je on – která by mě také učinila nesmrtelnou..

Bezvýchodná situace, tak to nazval.

Abych řekla pravdu, tak jsem skutečně nedokázala pochopit Edwardův názor. Co je tak báječného na smrtelnosti?

Být upírem mi nepřipadalo jako něco tak hrozného – rozhodně ne ten způsob, kterým se Cullenovi živili.

„V kolik hodin budete u nás doma?“ Alice pokračovala, obracejíc přitom list. Z jejího výrazu, jsem pochopila, že chystá ten druh věcí, u kterých jsem doufala, že se jim vyhnu.

„No nevím, já tam plánuji zůstat.“

„Ach, Bello, buď čestná!“ Posteskla si.. „Přece nám takto nechceš zkazit zábavu, že ne?“

„Měla jsem ten dojem, že moje narozeniny jsou o tom, co si přeji já.“

„Přivezu ji od Charlieho rovnou po škole.“ Odpověděl jí Edward, ignorovali mě teď společně.

„Musím pracovat,“ protestovala jsem.

„Ve skutečnosti nemusíš.“oznámila mi Alice samolibě. „Už jsem o tom mluvila s paní. Přehodila ti směnu. Řekla mi, abych ti vyřídila ,Všechno nejlepší k narozeninám.´“

„Já-já i tak nemůžu přijít,“ koktala jsem, a dávala dohromady výmluvu. „No, vlastně jsem se zatím nepodívala na Romea a Julii do angličtiny.“

Alice si odfrkla. „Ty umíš Romea a Julii nazpaměť.“

„Ale pan Berty říkal, že to potřebujeme vidět zahrané, abychom chápali, jak to Shakespeare hodlal prezentovat.

Edward obrátil oči v sloup.

Ty jsi už viděla i ten film.“ Obvinila mě Alice.

„Ale ne verzi ze šedesátých let. Pan Berty říkal, že je nejlepší.“

Konečně Alici zmizel samolibý úsměv, zabodávala se do mě pohledem. „Tohle může být snadné nebo to může být těžké, Bello, ale tak či jinak-----“

Edward přerušil její vyhrožování. „Uklidni se Alice. Pokud se chce Bella podívat na film, může. Jsou to její narozeniny.

„A dost.“ dodala jsem.

„ Přivezu ji okolo sedmé.“ Pokračoval. „Tím získáš víc času, abys vše připravila.“

Alicin smích se zase rozezněl. „To zní dobře. Uvidíme se večer, Bello! Bude to zábava, uvidíš.“ Zazubila se – široký úsměv odkryl všechny její dokonalé, lesklé zuby --- potom mi dala letmou pusu na tvář a odtančila směrem na její první hodinu dříve než jsem mohla odpovědět.

„Edwarde, prosím“ – začala jsem úpěnlivě prosit, ale on přitiskl jeden chladný prst na mé rty.

„Diskutování o tom necháme na později. Přijdeme pozdě na hodinu.“

Nikdo se neobtěžoval na nás civět, když jsme obsadili naše obvyklá sedadla v zadní části třídy (měli jsme teď spolu skoro každou hodinu – to byla úžasná protekce, Edward dokázal přemluvit sekretářky, aby to pro něj udělaly). Edward a já jsme byli spolu příliš dlouho nato, abychom se ještě stali předmětem drbů. Dokonce ani Mike Newton se neobtěžoval věnovat mi zasmušilý pohled, kterého zneužíval, abych se cítila poněkud provinile. Místo toho se usmíval, byla jsem ráda, že vypadal, jako kdyby se smířil s tím, že jsme jenom kamarádi. Mike se přes léto změnil – jeho obličej ztratil něco ze své kulatosti, zvýraznil mu lícní kosti, a nosil své světle blonďaté vlasy novým způsobem,  namísto rozježených, dlouhé a nagelované do pečlivě náhodného zmatku. Bylo snadné zjistit, odkud jeho inspirace pochází. – jenomže Edwardův vzhled nebyl něčím, čeho by mohl dosáhnout díky napodobování.

Jak den pokračoval, uvažovala jsem o jakýchkoli způsobech, jak bych se dnes vyvlekla z návštěvy u Cullenů doma. Je docela hrozné, muset oslavovat, když mám náladu spíš na truchlení. Ale horší než tohle bylo určitě to, že to znamenalo pozornost a dárky.

 Pozornost není nikdy příjemná věc, stejně jako jakákoli jiná nehoda, a k ním náchylné nemehlo by souhlasilo. Nikdo si pravděpodobně nepřeje být ve světle reflektorů, když spadne na obličej.

A proto jsem naprosto bez obalu požádala, – tedy, vlastně přikázala – to, aby mi nikdo tento rok nedával žádné dárky. Vypadalo to jako kdyby Charlie a Renee nebyli jediný, kdo se to rozhodl přehlížet.

Nikdy jsem neměla moc peněz, a nikdy mě to netrápilo. Renee mě vychovala z platu vychovatelky v mateřské školce. Charlie také nezbohatl ve své profesi, byl policejním náčelníkem v tomto malém městu Forks. Moje jediné soukromé příjmy pocházeli z toho, že jsem pracovala ve zdejší prodejně sportovních potřeb. V takovém malém městu jsem byla šťastná, že mám práci. Každý cent, který jsem vydělala, putoval do mého mikroskopického fondu na univerzitu. (Univerzita byl plán B. Pořád jsem doufala pro plán A, ale Edward byl právě tak paličatý ohledně mého opuštění lidství…)

Edward měl hodně peněz – nechtěla jsem ani pomýšlet o tom kolik. Peníze pro Edwarda nebo pro ostatní Cullenovi skoro nic neznamenali. Bohatství je prostě něco, co nashromáždíš, když  máš neomezeně času ve svých rukou a sestru, která má záhadnou schopnost předem určit vývoj na burze. Edward nevypadal na to, že rozumí, proč já protestuji, když za mě utrácí peníze - proč je mi to nepříjemné, když mě vzal do drahé restaurace v Seattlu, proč mu nedovolím, aby mi koupil auto, které by dokázalo dosáhnout rychlosti přes padesát pět mil za hodinu, nebo proč ho nenechám zaplatit moje univerzitní školné (Byl směšně nadšený ohledně plánu B. Edward si myslel, že jsem začala být zbytečně tvrdohlavá.) Ale jak bych mu mohla dovolit, aby mi dával věci, když jsem neměla nic čím bych mu je oplatila? A on, z nějakého nepochopitelného důvodu, chtěl být se mnou. Cokoli co by mi dal, by nás uvrhlo do ještě větší nevyváženosti.

Jak den pokračoval, ani Edward ani Alice nezačali znovu hovořit na téma mých narozeniny, a já se začínala trochu uklidňovat.

Posadili jsme se našemu obvyklému stolu u oběda.. 

     Podivný druh příměří existoval u tohoto stolu. Tři z nás – Edward, Alice a já – jsme seděli na nejvzdálenějším jižním konci stolu. Nyní když „starší“ a poněkud  děsivější (v Emmettově případě, rozhodně) Cullenovi sourozenci dostudovali, tak Alice a Edward nevypadali zas až tak děsivě, takže jsme tu neseděli sami. Moji další kamarádi, Mike a Jessica (kteří byli v rozpačité pozici – od rozchodu ke stádiu kamarádství), Angela a Ben (jejichž vztah přečkal léto), Eric, Conner, Tyler, a Lauren (i když  ta poslední jmenovaná se nedala tak úplně počítat do kategorie kamarádů) všichni jsme seděli  u toho samého stolu, jen na opačné straně neviditelné hranice. Tato hranice zmizela za slunečných dnů, kdy Edward a Alice pokaždé vynechali školu, a potom se konverzace bez námahy rozrostla tak, že zahrnovala i mě. 

Edward a Alice nepokládali toto nepatrné vylučování z kolektivu jako něco zvláštního nebo zraňujícího. Sotva si toho všimli. Lidé se odjakživa cítili podivný nepříjemný neklid sCullenovými, téměř strach z nějakého důvodu, který nedokázali vysvětlit ani sami sobě. Já jsem byla vzácná výjimka tohoto pravidla. Někdy to trápilo Edwarda, to jak se cítím naprosto bezpečně, když jsem mu nablízku. Myslel si, že hazarduje s mým zdravím – a já jsem jeho názory úporně odmítala, pokaždé když se k tomu vyjádřil.

Odpoledne uběhlo rychle. Vyučování skončilo, a Edward mě doprovázel k mému náklaďáčku, jak to obvykle dělával. Ale tentokrát, pro mě nechal otevřené dveře spolujezdce. Alice musela jet domů jeho autem, aby mi tím mohla zabránit utéci.

Zkřížila jsem ruce a vůbec se nepohnula, abych se dostala pryč z deště. „Mám narozeniny, tak proč bych nemohla řídit?“

„Já předstírám, že je nemáš, právě tak jak sis to přála.“

„Když teda nemám narozeniny, pak nemusím jít večer k vám domů…“

„Tak dobře.“ Zavřel dveře spolujezdce a šel na druhou stranu, aby mi otevřel dveře pro řidiče. „Všechno nejlepší k narozeninám.“

Psst,“ váhavě jsem na něj zasyčela. Vlezla jsem dovnitř otevřenými dveřmi, a přála jsem si, aby zvolil jinou nabídku. Edward si pohrával s rádiem, zatímco jsem řídila, nesouhlasně při tom kroutil hlavou.

„Tvoje rádio má hrozný příjem.“

Svraštila jsem čelo. Nelíbilo se mi, když si dobíral můj náklaďáček. Vždyť náklaďáček je skvělý - má osobnost.

„ Chceš dobré stereo? Jeď si svým vlastním autem.“ Byla jsem tak podrážděná kvůli Aliciným plánům, na vrcholu mé pochmurné nálady, že slova vyšla ostřeji než jsem je myslela. Nikdy jsem nebyla nerudná, když jsem byla s Edwardem, a proto můj tón zapříčinil, že stiskl rty k sobě, aby tím zabránil úsměvu.

Když jsem zaparkovala před Charlieho domem, natáhnul se a vzal můj obličej do rukou. Velmi opatrně se mě dotknul, jemně přitisknul jen konečky prstů na mé spánky, mé lícní kosti, mou bradu.Jako kdybych byla mimořádně rozbitná. Čemuž vlastně tak bylo alespoň ve srovnání s ním.

„Dnes bys měla mít dobrou náladu po celý den.“ jeho sladký dech ovíval mou tvář.

„A co když nechci mít dobrou náladu?“zeptala jsem se, můj dech nepravidelný.

Jeho zlaté oči doutnali. „To je moc špatné.“

Moje hlava se už točila předtím, než se naklonil a přitiskl své ledové rty na mé.

Jak nepochybně plánoval, zapomněla jsem na všechno co se týče mého trápení, a soustředila jsem se na to, abych si vzpomněla, jak se nadechovat a vydechovat.

Jeho ústa setrvala na mých, chladná a jemná a tak něžná, do té doby než jsem ovinula paže okolo jeho krku a dala do polibku poněkud přílišné zanícení. Mohla jsem cítit, jak se jeho rty zkroutili nahoru, zatímco pustil můj obličej, odtáhnul se, aby uvolnil moje sevření kolem něho.

Edward stanovil mnoho opatrných hranic pro náš fyzický vztah s úmyslem udržet mě naživu. I když jsem respektovala nutnost zachování bezpečné vzdálenosti mezi mou kůží a jeho zuby ostrými jako břitva a pokryté jedem, byla jsem náchylná k tomu, že jsem zapomínala na tak bezvýznamné věcí jako jsou tyto, když mě líbal.

„Buď hodná, prosím.“ vydechnul na mou tvář. Ještě jednou jemně přitiskl své rty k mým, a potom se odtáhnul, a složil mi paže na břiše.

Tep mi bušil v uších. Položila jsem jednu ruku  na srdce. A to pod mou dlaní zběsile tlouklo.

„Myslíš si, že se v tomto někdy zlepším?“ přemýšlela jsem hlavně pro sebe samu. „Že by se mi jednoho dne srdce přestalo pokoušet vyskočit z hrudi, vždy když se mě dotkneš?“

„Upřímně doufám,že ne.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Pojďmě se dívat na Kapulety a Monteky, ano?“

„Tvé přání, mým rozkazem.“

Edward se rozvalil napříč pohovky během toho, co jsem pustila ten film, a rychle ho převíjela vpřed přes úvodní titulky. Když jsem se posadila na kraj pohovky před ním, ovinul paže okolo mého pasu a přitáhnul si mě k hrudi. Nebylo to tak úplně pohodlné, jak by mohlo být polstrování pohovky, protože jeho hrudník byl tvrdý a chladný – a dokonalý - skoro jako ledová socha, ale bylo to rozhodně lepší. Vytáhnul starou deku z opěradla pohovky, a přehodil ji přese mě, aby mi vedle jeho těla nebyla zima.

„Ty víš, že jsem nikdy nechoval moc sympatií k Romeovi.“, poznamenal, když film začal.

„Co je špatného na Romeovi?“ zeptala jsem se trochu dotčeně. Romeo byl jeden z mých nejoblíbenějších románových postav, tedy dokud jsem nepotkala Edwarda.

„Dobře, první ze všeho, miloval Rosaline – nemyslíš si, že ho to dělá trochu přelétavého? A potom, pár minut po jejich svatbě, zabije Juliina bratrance. To není  moc skvělé.Chyba za chybou. Mohl by ještě víc zničit své štěstí?“

Povzdechla jsem si. „Ty po mně chceš, abych se dívala sama?“

„Ne, já se budu většinou stejně dívat na tebe.“ Jeho prsty obkreslovali po celé mojí paži vzory, až mi z toho naskočila husí kůže. „Budeš plakat?“

„Možná,“ připustila jsem. „Pokud budu dávat pozor.“

„Potom tě tedy nebudu rušit.“ Ale ucítila jsem jeho rty na vlasech, a to bylo velmi rušivé.

Film si nakonec získal můj zájem, velkou částí diky Edwardovi, který mi šeptal Romeovi verše do ucha - jeho neodolatelný, sametový hlas způsobil, že hlas herce zněl nevýrazně a hrubě v porovnání s jeho. A já plakala, k jeho pobavení, když Julie procitla a našla svého manžela mrtvého.

„Uznávám, že teď k němu cítím něco jako závist.“ řekl Edward, když osušoval moje slzy pramenem mých vlasů.

„Ona je moc hezká.“

Vydal znechucený zvuk. „Já mu nezávidím tu dívku – jen tu jednoduchost sebevraždy.“ vysvětloval  škádlivým tónem. „Vy lidé to máte tak snadné!“ Vše, co musíte udělat je vypít do dna jednu maličkou lahvičku rostlinného výtažku…“

„Cože?“ vyjeknula jsem.

„To je něco, o čem jsem jednou přemýšlel, a věděl jsem z Carlisleovi zkušenosti, že to není tak lehké. Nejsem si úplně jistý kolik způsobů Carlisle vyzkoušel, aby se zabil na začátku… potom co si uvědomil, co se mu stalo.“ Jeho hlas,  který zvážněl, se znovu obrátil v lehký. „A on se dosud těší výbornému zdraví.“

Otočila jsem se kolem své osy, abych mohla přečíst myšlenky z jeho obličeje. „Proč o tom mluvíš?“ Dožadovala jsem se odpovědi. „Co tím chceš říct, že je to něco, o čem jsi jednou přemýšlel?“

„Minulé jaro, když jsi byla … skoro zabitá.“ odmlčel se, aby se mohl zhluboka nadechnout, urputně se snažil,  aby se vrátil ke svému škádlivého tónu. „Samozřejmě, že jsem se pokoušel soustředit se na to, abych tě našel živou, ale část mých myšlenek tvořila eventuální plány. Jak jsem říkal, není  to tak jednoduché pro mě jako tomu je pro lidi.“

Na vteřinu, vzpomínka na můj poslední výlet do Phoenixu zaplavila moji mysl, a já jsem pocítila závrať. Viděla jsem to před sebou tak jasně – oslnivé slunce, vlny horka sálající z betonu, zatímco jsem utíkala zoufalým spěchem, abych objevila sadistického upíra, který mě chtěl umučit  k smrti. James, čekal v sálu obloženého zrcadly s mou matkou jako s jeho rukojmím– nebo tak jsem si to myslela. Nevěděla jsem, že to všechno byla lest. Zrovna tak James nevěděl, že se Edward rychle přibližoval, aby mě zachránil; Edward to stihl včas, ale bylo to za minutu dvanáct. Bezmyšlenkovitě, moje prsty vyhledaly jizvu ve tvaru měsíce na mé ruce, která byla vždy o několik stupňů chladnější než zbytek mé kůže.

Potřásla jsem hlavou jako kdybych tím mohla od sebe odehnat špatné vzpomínky – a snažila jsem se pochopit to, co tím Edward mínil, můj žaludek se znepokojeně houpal.

„Eventuální plány?“ opakoval jsem.

„Dobře, nechtěl jsem žít bez tebe.“Obrátil oči v sloup, jako kdyby to bylo jasné i dítěti.  „Ale nebyl jsem si jistý jak to udělat – věděl jsem, že Emmett a Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem uvažoval, že bych možná mohl odejít do Itálie a udělat něco, čím bych vyprovokoval Volturi.“

Nechtěla jsem věřit, že je vážný, ale jeho zlaté oči byli sklíčené, a soustředili se na něco v dálce, zatímco přemýšlel u způsobech, jak ukončit svůj život. Náhle jsem byla rozzuřená.

„Kdo to jsou Volturi?“ dožadovala jsem se odpovědi.

Volturi je rod,“ vysvětloval, oči stále vzdálené. „Velmi stará, velmi mocná rodina našeho druhu, předpokládám, že náš také svět musí mít královskou rodinu. Carlisle s nimi žil krátce na začátku jeho let v Itálii, předtím než se usadil v Americe – vzpomínáš si na ten příběh?“

„Samozřejmě, že si vzpomínám.“

Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé přišla k němu domů, obrovský bílý dům, schovaný v lese vedle řeky, nebo na pokoj kde Carlisle – Edwardův otec v tolika reálných možnostech – měl stěnu s obrazy, které znázorňovaly jeho osobní historii. Nejživější,  nejpestrobarevnější plátno tam, to největší bylo z Carlisleova období v Itálii. Ovšem, že jsem si pamatovala tu klidnou čtveřici mužů, každý s nádherným obličejem serafína, namalovaní na nejvyšším balkónu, shlížející na vířící se zmatek barev. Třebaže byla malba staletí stará, Carlisle – blonďatý anděl- zůstal beze změny. A já si zapamatovala i ty tři další, Carlisleovi první známé. Edward nikdy nepoužil jméno Volturi pro krásné trio, dva černovlasé, jednoho sněhově bílého. Pojmenoval je Aro, Caus, a Marcus, noční patroni umění…

„Za žádných okolností neprovokuj Volturi,“ pokračoval Edward, přerušil moje zasnění. „Pokud by sis nepřála zemřít – něco takového platí i pro nás.“ Jeho hlas byl tak klidný, že zněl skoro znuděně tou možností.

Můj hněv se změnil ve zděšení. Vzala jsem jeho obličej mezi své ruce a držela ho velmi pevně.

„Ty nikdy, nikdy, nikdy nesmíš znovu uvažovat o něčem takovém!“ Řekla jsem. „Nezáleží na tom, co by se mi mohlo někdy stát, ty si nedovol, že by sis ublížil!“

„Já tě nikdy zase nevystavím nebezpečí, takže je to sporný bod.“

„Nevystavit mě nebezpečí! Měla jsem ten dojem, že jsme zjistili, že všechny nešťastné náhody jsou moje vina.“ Začínala jsem být naštvaná. „Jak se odvažuješ dokonce jenom takto přemýšlet?“ Myšlenka na to, že by mě Edward opustil a odešel, dokonce i kdybych zemřela, byla nepředstavitelně bolestná.

„Co bys dělala, kdyby se situace obrátila?“ zeptal se.

„To není totéž.“

Nevypadal, že rozumí tomu rozdílu. Potichu se pro sebe smál.

„Co kdyby se něco stalo tobě?“ Zbledla jsem při té myšlence. „A nebo bys chtěl, abych já sama odešla?“

Stopa bolesti se dotkla jeho dokonalých rysů.

„Já se domnívám, že chápu tvůj názortrochu.“ připustil. „Ale co bych dělal bez tebe?“

„Cokoli co jsi dělal před tím, než jsem přijela a zkomplikovala ti život.“

On si povzdechl. „Ty to děláš, že to zní tak jednoduše.“

„To by mělo být. Nejsem opravdu tak zajímavá.“

Chystal se hádat, ale pak to nechal plavat. „Sporný bod.“ připomenul mi. Náhle, se zvedl do formálnější pozice, přesunul mě na kraj tak, že jsem nebyli v nebezpečí dotyku.

„Charlie?“ hádala jsem.

Edward se usmál. Po chvilce jsem zaslechla zvuk policejního auta, které vjelo na příjezdovou cestu. Natáhla jsem se a pevně uchopila jeho ruku. Můj táta se s tím skoro už dokázal smířit.

Charlie vešel s krabicí pizzy ve svých rukou.

„Hej, děcka.“ Zazubil se na mě. „Myslel jsem si, že uvítáš přestávku od vaření a umývání nádobí na své narozeniny. Hladový?“

„Ovšem. Díky tati.“

Charlie nekomentoval Edwardovo zřejmé nechutenství. Byl zvyklý na to, že Edward vynechával večeři.

„Vadilo by vám, kdybych si půjčil Bellu na večer?“ Zeptal se Edward, když jsme Charlie a já dojedli.

Pohlédla jsem na Charlieho s nadějí. Mohl by mít nějaké představu ohledně narozenin, jako třeba zůstat doma - rodinné záležitosti – tohle byly moje první narozeniny s ním, první narozeniny, jelikož moje mamka, Renné, se znovu vdala a odjela žít na Floridu, takže jsem nevěděla, co by mohl chtít.

„To je skvělé–Mariners dnes večer hrají proti Sox .“ objasnil Charlie a moje naděje se rozplynuly. „Takže, nebudu mít žádný druh společnosti…tady.“ Sebral foťák, který mi dal na návrh Renee(poněvadž potřebuji fotky, abych jimi zaplnila své album), a hodil mi ho.

Měl by už vědět, že jsem odjakživa koordinačně hendikepovaná. Foťák se otřel o koneček mého prstu, a řítil se přímo k podlaze. Edward ho chytil dřív než se mohl rozmlátit o linoleum.

„Pěkný zákrok.“ poznamenal Charlie. „Kdyby jste dnes večer u Cullenů dělali něco zábavného, Bello, měla bys udělat nějaké snímky. Víš, proč ti je matka dala – ona očekává, že uvidí snímky rychleji, než ty je můžeš udělat.

„Dobrý nápad, Charlie,“ řekl Edward, a podal mi foťák.

„Namířila jsem ho na Edwarda a vyblejskla první fotku. „Funguje.“

„To je dobře, haló, pozdravujte ode mě Alici. Už tu nebyla nějaký čas.“ Charlieho ústa se v jednom koutku stáhla dolů.

„Jsou to tři dny, tati,“ připomněla jsem mu. Charlie byl blázen do Alice. Stal se jí oddaný minulé jaro, když mi pomáhala během mé nepříjemné rekonvalescence; Charlii ji bude navěky vděčný, že ho vysvobodila od hororu, kdy jeho skoro dospělá dcera potřebovala pomoc při sprchování. „Vyřídím jí to.“

„Fajn. Vy děcka se dnes večer bavte.“ To bylo jasné propuštění.Charlie už směřoval přímo k obýváku a televizi.

Edward se vítězně usmíval, popadl mou ruka a vlekl mě z kuchyně.

Když jsme dorazili k náklaďáčku, zase mi otevřel dveře pro spolujezdce, ale tentokrát jsem se nedohadovala. Stále pro mě bylo těžké najít potmě zapadlou odbočku k jeho domovu.

Edward jel na sever směrem přes Forks, zjevně dráždil vrchní hranici možné rychlosti, kterou vynutil z mého prehistorického Chevyho. Motor skřípal ještě hlasitěji než obvykle, jak ji vytlačil přes padesát.

„Uklidni se.“ varovala jsem ho.

„Víš, co bys sis zamilovala? Pěkné malé dvoudveřové Audi s pevnou střechou. Naprosto tiché, velmi výkonné…“

„S mým náklaďáčkem není nic v nepořádku. Když mluvíme o drahých nepotřebných věcech, pokud víš, co je pro tebe dobré, tak jsi neutratil žádné peníze na dárky k narozeninám.

„Ani cent.“ tvrdil ctnostně.

„Dobře.“

„Můžeš pro mě něco udělat?“

„To záleží na tom, co to bude.“

Vzdychl, jeho krásný obličej vážný. „Bello, poslední skutečná narozeniny kohokoli z nás, měl Emmett v roce 1935. Zkus být trochu uvolněná, a nebude to dnes večer příliš těžké. Všichni jsou velmi vzrušení.“

Vždycky mě trochu polekalo, když začal mluvit o takových věcech.

„Fajn, budu se chovat rozumně.

„Asi bych tě měl varovat, že…“

„Buď tak hodný, prosím.“

„Když já říkám, že jsou všichni vzrušení, tak tím myslím všichni z nich.“

„Všichni?“ vymáčkla jsem ze sebe přiškrceným hlasem. „Myslela jsem si, že Emmett a Rosalie jsou v Africe.“ Zbytek Forks bylo pod dojmem, že starší Cullenovi chodí tento rok na univerzitu v Darmouthu, ale já jsem to věděla lépe.

„Emmett tu chtěl být.“

„A co…Rosalie?“

„Já vím Bello. Netrap se, bude se snažit chovat co nejlépe.“

„Neodpověděla jsem. Jako kdybych se právě teď mohla trápit. Na rozdíl od Alice mě Edwardova druhá „adoptivní“ sestra, zlatě blonďatá a nádherná Rosalie neměla ráda. Ve skutečnosti ty pocity byly o trochu silnější než jen nesympatie. Pokud jde o Rosalii, já jsem nevítaný vetřelec do tajemství života její rodiny. Cítila jsem se strašně provinilá pokud jde o současnou situaci, domnívala jsem se, že Rosaliina a Emmettova dlouhotrvající nepřítomnost je moje chyba, dokonce jsem měla skrytou radost, že ji nemusím vídat. Ale Emmetta, Edwardova rozpustilého medvědího bratra, jsem postrádala.

On byl v mnoha ohledech jako starší bratr, kterého jsem si odjakživa přála…jenom velmi, velmi děsivější.

„Edward se rozhodl, že změní téma. „Takže, pokud mi nedovolíš, abych ti obstaral Audi, není tu něco, co bys sis přála na narozeniny?“

Slova ze mě vypadla šeptem. „Ty víš, co chci.“

Hluboké zamračení vytesalo rýhu do jeho mramorového čela. Zjevně si přál, aby se zastavil u tématu Rosalie. Zdálo se, jako kdybychom měli tutu diskusi hodně krát za den.

„Dnes večer ně, Bello. Prosím.“

„Dobře, možná že Alice mi dá to, co chci.“

Edward zhluboka zavrčel výhružným tónem. „Tohle nebudou tvoje poslední narozeniny, Bello,“ sliboval.

„To není spravedlivé!“

„Měla jsem  ten dojem, že se jeho zuby zatnuly. Zastavili jsme před domem.  Oslnivé světlo zářilo z každého okna obou pater. Dlouhá řada svítících japonských luceren byla pověšena za okap nad verandou, odrážela tlumenou zář na obrovské cedry, které obklopovaly dům. Velké vázy květin – růžových růží – lemovaly široké schody nahoru k hlavním dveřím.

Zasténala jsem.

Edward se několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Tohle je oslava,“ připomenul mi. „Pokus se dobře se bavit.

 „Ovšem.“ zabručela jsem.

Obešel auto, aby mi podržel dveře a nabídnul mi ruku.

„Mám otázku.“

Obezřetně vyčkával.

„Když vyvolám ten film,“ promluvila jsem, hrajíc si s foťákem v rukou, „Ukážeš se na fotkách?“ Edward se začal smát. Pomohl mi z auta ven, táhnul mě nahoru po schodech, a pořád se smál, když mi otvíral dveře. Všichni čekali v obrovském bílém obývacím pokoji; a když jsem prošla skrz dveře, přivítali mě hlasitým unisono „Všechno nejlepší k narozeninám, Bello!“ během toho jsem se začervenala a sklopila oči. Alice, předpokládala jsem, pokryla každou rovnou plochu růžovými svíčkami a tucty křišťálových váz, zaplněné stovkami růží. Stůl zahalený bílým ubrusem stál vedle Edwardova impozantního piana, a na něm růžoví narozeninový dort, další růže, sloupek skleněných talířů, a nevelká hromada stříbrně zabalených dárků. Bylo to stokrát horší než jsem si představovala. Edward vycítil moji úzkost, povzbudivě ovinul ruku okolo mého pasu a políbil mě na temeno hlavy.

Edwardovi rodiče, Carlisle a Esme – neuvěřitelně mladí a nádherní jako vždy – stáli nejblíže dveří. Esme mě opatrně objala, její jemné vlasy barvy karamelu se letmo dotkly mé tváře, když mě políbila na čelo, a potom Carlisle položil ruku kolem mých ramen.

„Je mi líto co se týče tohoto.“.“ hlasitě zašeptal. „Nedokázali jsme udržet Alici pod kontrolou.“ Alice a Emmett se postavili za ně. Rosalie se neusmívala, ale aspoň se do mě nezabodávala pohledem. Emmettův obličej se roztáhl do obrovského úsměvu. Byly to měsíce od té doby, co jsem je viděla naposledy; zapomněla jsem, jak je Rosalie překrásná – skoro bolelo dívat se na ni. A Emmett byl pokaždé tak…velký?

„Ty ses vůbec nezměnila,“ tvrdil Emmett s předstíraným zklamáním. „Čekal jsem patrný rozdíl, tedy kromě toho, že jsi se teď zčervenala, úplně jako vždycky.“

„Díky moc, Emmette,“ řekla jsem, a začervenala jsem se ještě víc.

Zasmál se. „ Musím na chvilku odejít.“ – odmlčel se a nápadně mrkl na Alici – „Nedělej nic zábavného mezitím, co budu pryč.

„Pokusím se.“

Alice pustila Jasperovu ruku a přiskočila dopředu, všechny její zuby se třpytili v jasném světle. „Jasper se také usmíval, ale udržoval si odstup. Opíral se o vysoké a světlé sloupy na konci schodiště. Během dnů, které jsme museli spolu strávit stěsnaní ve Phoenixu, jsem si myslela, že překonal svou averzi vůči mně. Ale on se akorát vrátil k tomu, jak se choval předtím – vyhýbal se mi co možná nejvíce – hned jak byl sproštěný dočasné povinnosti chránit mě. Věděla jsem, že to není osobní, že je to jen opatrnost, a tak jsem se na to snažila nebýt moc háklivá. Jasper měl ještě problém přilnout ke stravě Cullenových, než tomu bylo pro zbytek z nich; bylo pro něj moc těžké odolávat vůni lidské krve než pro ostatní – on o to neusiloval tak dlouho.

„Čas na otevření dárků.“ řekla Alice. Umístila svou ledovou ruku pod můj loket a táhla mě ke stolu s dortem a lesklými balíčky. Nasadila jsem si můj nejlepší mučednický výraz. „Alice, pokud vím, říkala jsem ti, že nic nechci-----“

„Ale já tě neposlouchala,“ přerušila mě samolibě. „Otevři to.“ Sebrala foťák z mých rukou a vyměnila ho za velkou čtverhrannou stříbrnou krabici. Krabice byla tak lehká, vypadalo to, že je prázdná. Na visačce na víku bylo napsáno, že je od Emmetta, Rosalie a Jaspera. Rozpačitě jsem roztrhla papír a potom jsem zírala na krabici, co ukrývala.

Bylo to něco elektrického, s mnoha čísli v názvu. Otevřela jsem krabici, očekávala jsem dodatečné objasnění. Ale krabice byla prázdná.

Hmm…díky."

Rosalie se právě teď usmála. Jasper se zasmál. „To je stereo do tvého náklaďáčku,“ vysvětloval. „Emmett ho právě teď instaluje, tak abys ho nemohla vrátit.“

Alice byla pokaždé jeden krok přede mnou. „Díky, Jaspere, Rosalie,“ řekla jsem jim, a křenila se, když jsem si vzpomněla na Edwardovu stížnosti na mé rádio dnes odpoledne – jak je vidět všechno byla bouda. „Díky, Emmette!“ zavolala jsem hlasitěji.

Slyšela jsem jeho dunivý smích z náklaďáčku, a já se taky nedokázala ubránit smíchu.

„Otevři můj dárek a potom Edwardův,“ řekla Alice, rovněž vzrušená a její hlas pronikavě trylkoval. Držela malý, plochý čtvereček ve svých rukou. Otočila jsem se, abych Edwardovi věnovala zlý pohled. „Ty jsi mi dal slib.“

Předtím než mohl odpovědět, Emmett se vyřítil ze dveří. „Právě včas!“ Vtlačil se za Jaspera, který se také posunul blížeji než obvykle, aby získal dobrý výhled.

„Neutratil jsem ani cent,“ ujišťoval mě Edward. Odhodil mi pramen vlasů z obličeje, zanechal mou pleť rozpálenou po jeho dotyku.

Zhluboka jsem se nadechla a obrátila se k Alici. „Dej to sem,“ povzdechnula jsem si. Emmett se pochichtával radostí. Uchopila jsem malý balíček, obrátila oči v sloup na Edwarda, zatímco jsem strčila prsty pod okraj papíru a trhla jím pod stuhu..

Kruci!“ zamumlala jsem, když jsem se papírem řízla do prstu; vytáhla jsem ho, abych si prohlédla poranění. Jediná kapka vytékala z maličké řezné ranky. Všechno se pak stalo velmi rychle.

„Ne!“ zaburácel Edward.

Vrhnul se ke mně, a hodil mě zády přes stůl. Připadalo mi to, jako kdyby se dort a dárky, květiny a talíře roztrousily. Dopadla jsem do chaosu střepů křišťálového skla.

Jasper napálil do Edwarda, a ten zvuk byl jako srážka balvanů při skalním sesuvu. Ale byl tu další zvuk, hrůzu nahánějící vrčení, vypadalo to, že vychází z hloubky Jasperovi hrudi. Jasper, který se pokoušel razit si cestu kolem Edwarda, rafnul zuby jen palec od Edwardova obličeje.

Emmett v další vteřině popadnul Jaspera zezadu, sevřel ho v silném ocelovém stisku, ale Jasper se prodíral dál, jeho divoké, lačné oči se soustředili jenom na mě.

Kromě šoku tady byla i bolest.. Svalila jsem se na podlahu vedle piana, pažemi jsem instinktivně hodila, aby zachytily můj pád do drsných úlomků skla. Až teď jsem také pocítila prudkou, palčivou bolest, která běžela od mého zápěstí do ohybu loktu.

Zmatená a dezorientovaná, jsem vzhlédla od jasně červené krve, pulsující ven z mé paže – do horečnatých očí šesti najednou hladových upírů.

 Trochu delší ukázka,uznávám...našla jsem to na http://stmivani.wz.cz/outtakes/novy_mesic.htm

Je to hned začátek druhého dílu..

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Můj názor :)

(Zuza41nice*, 6. 12. 2011 21:48)

Velmi pěkné, viděla jsem všechny Stmívání :)
..je to ten nejlepší film :P
....Mrtě bych chtěla bejt upír, vím je to hloupost ! ale hrozně mě láká ta představa - nesmrtelnosti, dokonalá, jemná, bílá a studená tvář, ty krásný zlatý nebo hnědý oči :')
Zřejmě si teď o mě říkáš že jsem blázen, ale je to něco po čem jsem toužila už od prvního okamžiku, co jsem ten film viděla:)
Jinak ta jejich láska .. je dokonalá ♥